Vážení obchodní přátelé, rádi bychom Vás požádali o vyjádření souhlasu se zasíláním obchodních sdělení naší firmy zabývající se rozvozem jídla v Brně prostřednictvím e-mailu, dle zákona č. 480/2004 Sb. Pokud souhlasíte se zasíláním informačních e-mailů s aktuálním menu, akcemi a speciálními nabídkami, a to nejvýše 1 e-mailovou zprávu za každý 1 měsíc, odpovězte ANO. Pokud se zasíláním dalších e-mailů nesouhlasíte, odpovězte NE nebo na e-mail nereagujte. S pozdravem Giraffy Rozvoz Jídel

V emailu se říká – budeme vás spamovat a pokud to skutečně chcete, tak odpovězte ANO. Sekundární problém je skrytý v samotné konverzní akci. Odpovědět na email je natolik náročné, že většina potenciálních zájemců prostě neodpoví (hint: kliknutí na odkaz je výrazně jednodušší).

Primární problém je odpověď na otázku:„Proč by mě to mělo zajímat??“. Není to první email tohoto typu – nabídka, která mi nenabídne nic. Nabídka zcela všední. Nabídka, která něco chce místo toho, aby nabízela.

Jaká by byla konverze, kdyby mi místo této pažádosti poslali kupon na oběd zdarma, jestliže poskytnu souhlas s posíláním newsletteru? Pravděpodobně by se někdo ozval, protože oběd zdarma je dostatečný na to, aby prorazil šedí standardní reklamy. A kdyby místo emailu použili pro šíření zprávy facebook, tak by další týden rozváželi jen jídlo zdarma (a akci by museli radikálně omezit).

Jenže tato investice by měla naději na návratnost, protože by se o nich najednou vědělo a lidé by mohli začít objednávat. Navíc by měli tolik emailů a fanoušků na FB, že by byl prostor pro další cílenou práci. Tedy v případě, že by to jídlo by skvělé nebo alespoň extrémně levné (různé cílovky – nevím na koho se orientují).

Závěr: myslete na Sethův zákon a snažte se zaujmout, protože jinak si nikdo nevšimne, že existujete.

V základním kurzu Google Analytics (ještě je druhý pro pokročilé) Honza postupně prošel celé základní rozhraní GA – součástí školení bylo ujasnění pojmů a především praktické dopady z hlediska jejich interpretace, které mi pomohly asi nejvíc ze všeho. Jak se stavět k bounce rate, jak GA počítají návštěvu, určují zdroj konverze nebo co fakticky znamená čas strávený návštěvníky na webu. Následně jsme prošli použitelné části GA a modelové příklady jednoduchého vyhodnocení statistik.

Google Analytics v praxi

Ačkoliv jsem si myslel, že mám právě tyto detaily už léta ujasněné, tak snad to TEĎ už bude lepší. Jeden praktický příklad za všechny – jednotlivé úrovně pohledu na Google Analytics. Všem uživatelům GA je jasné, že se ke statistikám se přihlašují pod svým Google účtem a ten může být propojen s více Google Analytics účty.

Ale kolik uživatelů si uvědomuje rozdíl mezi profilem a skupinou profilů? Skupina má unikátní ID měřícího kódu, tj. 111111–1 a 111111–2 jsou 2 různé skupiny pod jedním GA účtem – obou typů je možné v každém GA účtu vytvořit více a někdy je vhodné vytvářet jedno a jindy druhé.

Mám měřící kódy GA na padesátce webů různých klientů – před několika lety jsme začali s kolegy vytvářet samostatný Google + GA účet pro každý nový web mimo jazykových mutací nebo projektů. Administrátorská oprávnění pro Google účet lze totiž nastavit jen pro celý GA účet – admin tedy vidí všechny profily a to prostě u svých zákazníků a jejich konzultantů nechcete.

Dnes jsem zjistil, že jsme sice udělali krok dopředu, ale že jde zajít ještě dál – např. u některých webů máme jazykové mutace pod jedním GA účtem, tedy jako 2 různé skupiny profilů. Toto řešení ale nelze propojit se dvěma účty AdWords (což je ve chvíli, kdy každou mutaci platí jiná firma, ne zcela vyhovující situace). Profily samotné jsou pro mě novinka – využívají se především při aplikaci filtrů (o filtry Honza rozšířil na přání účastníků konec školení).

Závěr – jestli máte o GA zájem a nejste takový knihomil jako já, jděte na školení. A to Honzovo můžu s klidem doporučit většině členů webdesignerské komunity. Jeho cena by se měla rychle vrátit, protože si přestanete házet klacky pod nohy špatným pochopením, nastavením a vyhodnocováním i těch základních statistik.

Každý podnikatel je povinen na všech objednávkách, obchodních dopisech, fakturách, smlouvách a v rámci informací zpřístupňovaných veřejnosti prostřednictvím dálkového přístupu (dále jen „internetové stránky“) uvádět údaj o své firmě, jménu nebo názvu, sídle nebo místu podnikání a identifikačním čísle; podnikatelé zapsaní v obchodním rejstříku též údaj o tomto zápisu, včetně spisové značky, a podnikatelé nezapsaní v obchodním rejstříku též údaj o zápisu do jiné evidence, v níž jsou zapsáni. Údaj o výši základního kapitálu lze v těchto listinách a na internetových stránkách uvádět, jen jestliže byl zcela splacen.

Řečeno laicky – jestliže máte jako podnikatel web, tak na něm musíte mít prakticky totéž co na faktuře, včetně toho, že jste někde zaevidováni. V případě subjektů mimo obchodní rejstřík je to např. živnostenský úřad. Kontroly z ŽÚ jdou dle slov kontrolora právě po těchto údajích. Logicky – nemají, co jiného by kontrolovaly, neb tento úřad je jeden z těch skutečně zbytečných. Alespoň pro nás s volnou živností.

Můj web tyto podmínky v tuto chvíli nesplňuje. Váš možná také ne a weby vašich klientů zrovna tak. Na svoje prezentace si údaje doplníme, ale zajímalo by mě vyjádření nějakého právníka kam všude by měly být ještě doplněny. Konkrétně – profil na linkedin, facebook stránku, blog, osobní facebook u drobných podnikatelů (když na něm třeba uveřejňují, co dělají), firemní twitter… při pročítání zákona jsem totiž dospěl k závěru, že by měly být všude.

České společnosti objevily po letech kouzlo emailu a přetvořili tento úžasný marketingový nástroj k obrazu svému. Lidová tvořivost spamerů v poslední době nezná mezí. Jaký je konverzní poměr emailu typu:

Dobrý den,
posíláme Vám internetovou adresu
h ttp://www.online-pojisteni.biz (mezera přidána autorem)

ve které mi napíšou, že ze zákona tohle není spam a že mi zprávu zaslali zdarma. Ó díky! Nepersonalizovaný. Necílený. Spam. Navíc nepomáhá, ale přímo škodí brandu – na ty jednotky lidí, kteří si na základě tohoto emailu něco objednají (jestli si vůbec někdo něco objedná) přijdou tisíce, kteří e-mail smažou či vůbec nedostanou a ten zbytek, co se naštve a milému pisateli pošle něco hezky od řitního otvoru.

Jak využívat email?

E-mail je skvělý na dlouhodobou práci s klientem (tj. osobou, která buď emaily chce – i třeba na základě nějaké vaší nabídky, nebo osobou, která už u vás konverzi provedla a vy od ní máte povolení si s ní psát). Nejde o nějaké zákonné povolení, ale povolení mentální. Tj. už nejste spam, ale komunikační partner. Amazon mi posílá měsíčně spoustu emailů a já většinu z nich čtu. Jestliže ale emaily koncipujete jako výstřel naslepo (koupíte si 100.000 emailových adres a pošlete na ně svůj odkaz), tak jste dopředu prohráli.

Naslepo stříli všechna velká spamerská média – noviny, časopisy, billboardy, plakáty. Až na specializované plátky typu Naše kočky či Medical Tribune nemáte naději být svou reklamou relevantní pro většinu čtenářů.

Koneckonců – úpadek v novinové inzerci v době krize je toho nejlepším příkladem. Doba, kdy jste si zaplatili reklamu v televizi a přímo vzrostl prodej se nikdy nevrátí. Jsme přesyceni spamem. Neznamená to, že nelze prorazit skrz spamovou bariéru, ale stojí to takové peníze, že běžný menší business nemá šanci.

Nedělejte se svým webem stejnou chybu a vyhněte se spamu – jsou výrazně relevantnější cesty pro získání nových zákazníků.

Soustředit všechnu energii při tvorbě webu do hlavní strany je tedy něco podobného, jako když optimalizujete web na slovo dovolená a doufáte, že si u vás někdo něco objedná. Hlavní strana je jako výkladní skříň – kouknu a přemístím se dále. Na ty ostatní strany, které už mnoho webdesignerů neřeší.

Doba, kdy webdesigner dodával hlavní stranu + 1 podstranu je za námi. Na jednu stranu je fakt, že hlavní strana webu je natolik komplexní, že vypadá výrazně lépe než podstrany, a tudíž si na jejím základě zákazník spíše řekne – tohle chci . Leč nechat zákazníka na holičkách s hlavní stranou a podstranou je značně neprofesionální (i když si to přeje – dodáváte klientovi to, co chce, nebo to, co potřebuje? – pravděpodobná odpověď je „to, co zaplatí“).

Mimo jiné to znamená, že webdesigner bez znalosti kódování je odkázán na kodery, na které ovšem musí ve většině případů dohlížet (např. společně s analytikem) a konzultovat/u­pravovat různé drobnosti. To vývoj prodražuje, ale cena je v dlouhodobém horizontu výrazně nižší než nepoužitelný web. Můžete se buď naučit kódovat, nebo si najít schopného kodera.

Realita

Svět není takový, jak ho vidíme, protože si všimneme jen výseku výseku. Výše uvedený fakt má mnoho přímých důsledků. Tak například se nemůžeme spolehnout na to, že máme kompletní obraz reality a tedy nemůžeme věřit našim smyslům, že to, co vnímáme je Realita. Realita s velkým R, nikoliv realita tvořena našim vnímáním. Mohou existovat součásti Reality, které většina běžné lidské populace nevnímá (nejsou součástí jejich běžné reality), ale neznamená to, že nejsou reálné. Prostě si jich lidé zatím nevšimli.

Výše uvedený koncept může znamenat i existenci smyslů, o kterých nevíme, protože jsme si jich nevšimli. Mohou být rovněž zakrnělé nepoužíváním… ale neznamená to, že neexistují. Dokonce vám už mohly i zachránit život.

Důsledek

Fascinuje mě slepá víra lidí v to, že jejich egocentrický obraz reality je ten jediný správný a dokonalý. Všimněte si, že veškeré popisy skutečnosti jsou na základě výše uvedeného jen falešné jistoty plynoucí z aktuální reality jejich tvůrců. Jmenovitě se jedná o náboženství a o vědecký obraz světa.

Vědci vidí jen výsek, ale přesto se snaží náš úžasný vesmír svázat do několika banálních pravidel a vzorců a následně ignorovat odchylky. Mnohá náboženství se snaží o totéž – zjednodušují a upravují Realitu k obrazu svému. Důsledek je tentýž – nemá smysl se zabývat ani jedním.

Skutečnost a Realita

Tento koncept také neznamená to, že vaše realita není skutečná. Jen není úplná. Dopředné zavrhování komplexnějšího pohledu na svět je zhruba totéž, jako když se hlemýžď schoulí na rušné ulici do své ulity a předpokládá, že je v bezpečí.

Iluze víry, iluze jistoty a iluze bezpečí.

Mýtus: Existuje skupinka lidí, která vždy nejdříve hledá nebo vždy nejdříve kliká.
Realita: Jsou WEBY, které vybízejí primárně ke klikání a jsou weby, které vybízejí primárně k hledání.

Hledací weby

Dobře si všimněte rozdílu mezi výše uvedenými větami, protože každá nabízí zcela jiné paradigma. Pro ilustraci se zkuste doklikat k podmínkám užití na Google.com. Proč byste to ale dělali? Google je příklad webu, který vybízí primárně k hledání.

K tomu, aby uživatelé i na vašem webu primárně hledali, potřebujete mít obsah s jedinečnými a pro uživatele dopředu známými identifikátory (autor knihy, značka). Typicky jsou to eshopy s knihami, parfémy, CDčky, vstupenkami apod. Dle mého názoru tvoří minoritu vaší webdesignerské tvorby.

Klikací weby

Ve spoustě případů ale bude obsah web nalezitelný pouze přes promyšlenou navigaci nebo další obsah jednotlivých stránek, protože uživatel nedokáže použít jednoznačný identifikátor, a tudíž položit správný dotaz.

Studie UIE neidentifikovala primárně vyhledávající uživatele, ale nalezla uživatele, kteří nikdy nehledali a vždy klikali. Pro klikací weby obecně platí, že je potřeba se primárně soustředit na skvělou informační architekturu, aby uživatel nemusel použít vyhledávání. Protože je to pro něj poslední instance a pravděpodobně při jejím použití selže.

Vaše vyhledávání se nebude chovat jako Google, a tudíž bude pro uživatele na primárně klikacích webech spíše nepoužitelné. Umí synonyma? Rozpozná překlepy? Nabídne na 80% dotazů relevantní výsledek jako první? Ne? Tak se soustřeďte na informační architekturu a na vyhledávání zapomeňte. Pro většinu projektů se nevyplatí dělat nový Google.

PS: Všimli jste si, jak kolísá úroveň článků na firemních blozích? Není to jen případ Symbia, ale i H1čky a dalších. Plyne z toho poučení – jestliže chcete vybudovat a udržet auru géniů, tak kontrolujte kvalitu výstupů.

Proč je to pro vás špatně?

Protože jste závislí na externím faktoru – zákazníkovi. Web bude úspěšně spuštěn ve chvíli, kdy zákazník např. dodá klíčové podklady do kalkulačky, databázi kontaktů či – v případě, že si web plní sám – i kompletní texty. A to může trvat měsíce či roky.

U malých projektů je to jedno – deset tisíc vás pravděpodobně nepoloží. U velkých projektů jsou definovány milestones a dá se fakturovat za úspěšně splněný milestone (mnohdy bez ohledu na podklady od klienta). Ale u středně velkých webů (pro firmy okolo 100.000 Kč, pro freelancery okolo 30.000) se na jednu stranu často nedělají milestones a na druhou stranu už máte problém, když vám více klientů zároveň projekt o pár měsíců natáhne.

Alternativní přístup – pravidelná fakturace

Problém 30/70 řeší pravidelná fakturace – každých 14 dní klientovi vystavíte fakturu na aktuálně dokončenou práci dle předem dohodnuté kalkulace (podle toho zda vám důvěřuje nebo ne je potřeba, aby výsledek viděl, nebo abyste jen konstatovali, že je to a to hotovo). Nevýhodou tohoto přístupu je o něco vyšší časová náročnost, která je z mého pohledu kompenzována tím, že nemusíte být většinu roku v minusu. Samozřejmě se tím nevyřeší všechny problémy s cash flow, ale některé ano.

Na jednu stranu chápu, že škola by měla být regulována (ano, školné je svým způsobem regulace příjmů školy, protože od státu už pak prakticky nic nedostane), jestliže plodí absolventy typu na-prac-ak. Takové školy jsou nám naprd.

Se školným se ovšem nedá skončit u vysokých škol – právě díky lékařům a učitelům. Lékař má nástupní plat dva tisíce hrubého, učitel tabulkovou mzdu – buď se tedy radikálně změní tabulky, nebo tyto obory zaniknou z pouhého ekonomického hlediska. Může si stát dovolit zvýšit platy učitelům? Hmm… ne. Peníze, které ušetří na VŠ se řekněme… politicky propadnou. Představa, že se nimi budou naši politici mořit státní dluh nebo zvyšovat příjmy učitelů je docela tragikomická.

Řešení situace

Dobře – hodíme přes palubu do moře drsného kapitalismu vysokoškoláky – ale proč skončit u nich? Potřebujeme platit výuku zámečníkům? Školné by mělo být i na učňácích a ideálně i středních školách a na gymnáziích. Ať o budoucnousti naší společnosti rozhodne neviditelná ruka trhu!

Teď ale diskriminujeme učitele na základních školách – profesor z gymplu si díky školnému jezdí v bavoráku a státní záklaďák stále nic. Takže tam najednou nikdo neučí. A kdy začne? Až zprivatizujeme celé školství. Pak bude problém vyřešen – nikdo nebude nic platit ze svých daní a těch 5.000 měsíčně, co dáte za každé dítě při návštěvě základky je pro nás informatiky v pohodě. Nikdo jiný koneckonců vzdělání mít nebude, takže naše děti uspějí.

Závěr

Ne, nejsem ultrapravičák ani ultralevičák – prostě si myslím, že platit vysoké školy se mi z mých daní vyplatí. Jsem např. pro penalizaci škol vzhledem k procentuálnímu úspěchu absolventů na trhu práce – to by mohlo spoustu oborů zregulovat na přijatelnou mez.

Školné samo o sobě vyřeší právě a jen to, že peníze z mých daní půjdou jinam. Představa zvýšení úrovně škol je naivní – jak se může škola, která nemá konkurenci (např. veterina) zlepšit na základě školného? U těch konkurenčnějších se stane jen to, že školy najmou PR agentury pro vlastní kladné zviditelnění a student v lepším případě odejde po třech letech se 100.000 úvěrem. Skvělý start do života …

1. Školné nenaučí zodpovědnosti

Je pravda, že ve chvíli, kdy jde člověk studovat 3 obory a dva z nich položí, tak je něco špatně. Na druhou stranu – nikdo ze středoškoláků netuší, co ho čeká na škole a hlavně – co ho čeká po škole. To se začne dozvídat orientačně na magisterském studiu. Má člověk po celý život vykonávat povolání, o kterém příliš pozdě zjistil, že ho to nebaví jen proto, že vystudoval daný obor? Z mého pohledu ne. Koneckonců – manželka je psychoterapeut a zároveň MVDr.

Řečeno stručně – děti na konci střední školy nemají šanci zvolit správnou VŠ, protože nemají dost informací. A to ani v dnešní internetové době a řádově jiných možnostech. Odpovědné (vůči sobě) je naopak přerušit studium, kterému se nechci věnovat a zkusit to jinde.

2. Školy si školné nezaslouží

Kdybych se nezačal svému oboru učit na střední škole, tak mám dnes velký problém – a to jsem na jednom z nejperspektiv­nějších oborů – informatice – a na renomované škole. Většina toho, co jsem kdy potřeboval pro výkon své profese jsem se naučil sám a nikoliv na škole – neexistuje vysoká škola webdesignu. Škola mi dala rozhled, ale rozhledu se nenajím.

Nepřijal jsem do týmu vystudovaného magistra FI. Nepřijal jsem inženýra z FIT VUT. Nepřijal jsem doktora (tj. PhD.) z FI. Neměli praxi a škola je na výkon povolání nepřipravila.

3. Platy neodpovídají školnému

Konkrétně u mladých lékařů, veterinářů, učitelů a libovolných nižších státních zaměstnanců. Co si budeme povídat, ani prodavači v bance (hm.. bankéři?) či biologové, chemici nebo fyzici nemají jako nástupní plat alespoň průměrnou mzdu. Nebo ano? A z čeho budou splácet školné? Z čeho budou platit hypotéky?

Školné samo o sobě nevyřeší nic. Ano – když provedete na školách nekompromisní čistku, vyhážete zmrdistruktury povalečů, kteří si honí své tituly a místo nich na školy dostanete odborníky, kteří naučí to, co skutečně budou absolventi potřebovat v praxi a navíc se nějakým zázrakem zvednou platy všem vysokoškolákům bez rozdílu, tak je školné naprosto v pořádku. Akorát mám pocit, že TOP09 na školné hledí jako na způsob, jak snížit zadlužování a nikoliv zlepšit stav škol. Protože zlepšení stavu není automaticky podmíněno školným.

Dnes je systém nastaven tak, že kdo udělá přijímačky, ten se na školu dostane. Jestliže budou v budoucnu přijímat školy všechny, kdo zaplatí, tak jsem zvědat na ten příliv nových talentů ze sociálně slabších rodin. Ve chvíli, kdy student dnes neudělá ani přijímačky, tak na vysoké škole skutečně nemá co dělat (o relevanci přijímacích testů rozhoduje škola a já ji nemíním zpochybňovat).

Sdílet